Informace o nás

Čerpáno z knihy Milana Přívary „Z dějin farnosti Lukov – Velíková“

Carolinea

Hlavní budova „Domova důchodců“ v Lukově, čp. 82, je nyní postavena na místě původního starobince „Carolinea“, jehož zakladateli byli hrabě František Seilern-Aspang (1859 – 1919), se svou druhou manželkou hraběnkou Saroltou Seilernovou (1860 – 1946), rozenou Wenckheimovou. Útulek pro přestárlé a děti chtěli původně Seilernovi vybudovat z bývalé kontribučenské sýpky a později staré pošty v Lukově čp. 65 u Boží muky. K asanaci budovy došlo v roce 1974. V roce 1884 bylo rozhodnuto věnovat pro tento účel jednopatrovou, kamennou budovu, kterou lukovskému panství odprodal stavitel Burchar i s přilehlými pozemky. Budova byla opravena a byly přistaveny další potřebné objekty.

Provoz začal v roce 1885

V sirotčinci, kterému se říkalo „klášter“, byli ubytováni Sirotci, výhradně dívky, z celého holešovského okresu a dvanáct starých a práce neschopných lidí, kterým bylo poskytováno po celý rok bezplatné zaopatření (šaty, prádlo, strava a bydlení). V devadesátých letech 19. století náš kraj i obec patřily svojí správou pod holešovský okres. Vedením a správou kláštera byly pověřeny Milosrdné sestry řádu sv. Karla Borojemského z Prahy. Zakladatelem řádu byl milánský arcibiskup Karel Borojemský (1538 – 1584), hrdina křesťanské lásky k bližnímu. Dodnes řeholní sestry, které jmenujeme „boromejky“, povzbuzuje jeho zářný příklad a kráčí v jeho šlépějích. Ujímají se s nezištnou láskou bližních, nemocných a trpících. Představenou kláštera v Lukově byla sestra Devota, kterou všichni oslovovali „Velebná matinko“. Podle pamětníků vzpomeňme ještě další jména sester, např. Hildebranda, Olava, Richildis, Serafika a Stanislava. Hlavní budova nesla název Carolineum podle své zakladatelky, paní hraběnky Sarolty (Karoliny) Seilernové. Nad kuchyní, v 1. patře budovy, byla zřízena krásná prostorná kaple, zasvěcená sv. Karlu Boromejskému. Prvním klášterním knězem zde byl P. Bartoloměj Spisar. V letním období roku 1892 byla dokončena přestavba druhé přízemní budovy na východní straně od Carolinea pro nemajetné a osiřelé dívky a otevřena soukromá škola pro děvčata v Lukově. Do roku 1892 byl v domě jenom útulek pro 12 dědečků a 12 babiček, kterým bylo poskytováno veškeré bezplatné zaopatření. V prvním patře této budovy bydlel klášterní kněz. Druhou budovu posvětil P. Crison 4. září 1892. V Lukově byla vydána dobová pohlednice z nápisem na budově „Útulna pro ženy a dívky“.

Ve školním roce 1892 – 1893 byla v klášteře zřízena „Dívčí soukromá škola“ s jednou třídou, která měla právo veřejnosti. Ve školním roce 1893 – 1894 byly otevřeny již třídy dvě. V 1. třídě bylo 62 žákyň a ve 2. třídě 51 žákyň. Tři třídy byly otevřeny ve školním roce 1900 – 1901 a školu navštěvovaly téměř všechny dívky z Lukova. Ve starobinci bylo průběžně ročně umístěno 20 – 30 dědečků a babiček, v sirotčinci kolem 30 dětí. Začátkem dvacátého století byla zřízena také „Mateřská školka“ pro děvčátka a chlapce v domě čp. 31 v Lukově, vedle nynější základní školy. V klášteře bylo umístěno průměrně 60 dětí ve věku od 3 do 14 let. Dívky po dovršení 14 let odcházely ze sirotčince do různých zaměstnání. Práci si buď hledaly samy, nebo jim paní hraběnka nabídla službu na zámku Lešná a nebo cestu za prací do Vídně.

Sestry boromejky vyučovaly děti a dívky všeobecným předmětům a ručním pracím. V kuchyni pracovaly sestry Claudie a Veronika, další dvě sestry pracovaly v prádelně. Dědečky a babičky ošetřovalo šest sester a čtyři řeholní sestry měly na starosti zahradu. Tři sestry opatrovaly předškolní děti (alespoň jedno jméno sestra Valerie), kterým pomáhala paní Vinklárková. Přicházela do Lukova z Kostelce. Počet sester boromejek v klášteře v Lukově se pohyboval kolem dvaceti pěti. Hrabata Seilernové, Sarolta a František, svoji dobročinnou službu dokončili v roce 1912. V domě čp. 131 v Lukově (na Pekovém) vybudovali malou nemocnici pro sedm osob. O nemocné zde pečovaly dvě řeholní sestry lékařky Kristýna a Krescencie. Nemocní navštěvovali sestry v ošetřovně a nebo lékařky docházely za nemocnými do vesnice. Těžce nemocné pacienty vozili na voze taženém koňmi do nemocnice v Kroměříži. Autodoprava nebyla ještě v těchto letech u nás zavedena a nemocnice ve Zlíně neexistovala.

V letech 1. světové války (1914 – 1918) byly potraviny na lístky. Také děti v klášteře pocítily újmu. Aby se spíše odstranil nedostatek v živobytí, zařídily si sestry boromejky malé hospodářství. Ve vyhrazených objektech klášterního pozemku se chovaly krávy, vepři a slepice. O vánočních svátcích byli do kláštera pozváni dva chlapci a dvě dívky z nejchudších rodin v obci k vánoční nadílce. Úkolem určit nejpotřebnější ve vesnici byl pověřen místní duchovní správce. V období války bylo v klášteře přítomno mnoho dětí – sirotků po padlých otcích na bojištích. Ústav, který vydržoval hrabě František Seilern, vzkvétal třicet let. Koncem první světové války, po roce 1918 se zmenšila pomoc hraběcí rodiny ústavům, přestaly být dodávány brambory, mléko a obilí. Sestry boromejky chtěly ústav v Lukově opustit. Dne 23. ledna 1919 zemřel na Lešné hrabě František Seilern-Aspang, spoluzakladatel kláštera Carolinea v Lukově. Po jeho smrti se po několik dalších let staralo o chod sirotčince paní hraběnka Sarolta společně s novým majorátním pánem zámku Lešná, hrabětem Josefem Seilernem a podporovali domovy finančně.

Carolineum 1920 – 1939

Po skončení 1. světové války, v letech 1919 – 1920, byly vládou vydány zákony v novém československém státě, které svou formou upravovaly pozemkové vlastnictví a užívání půdy. Výsady šlechty, které trvaly do roku 1918 v rakousko-uherské monarchii, přestaly platit. Dotkly se také pozemků rodiny hrabat Seilernů-Aspang na zámku Lešná. Svá dobročinná vydání pro společnost byli Seilernové nuceni snížit na minimum. Pocítily to oba ústavy v Lukově – Carolineum i Charitní dům. V prvních letech pobytu (1920 – 1921) Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže v Lukově byla představenou Carolinea i druhého domu řeholní sestra Valerie Moravcová. V roce 1921 obec Lukov postihla nakažlivá nemoc – úplavice. V budově kláštera byla přechodně zřízena zvláštní epidemiologická nemocnice. Lukov byl úplně od svého okolí izolován. Z Chropyně byly do Lukova povolány čtyři řeholní sestry sv. Kříže – ošetřovatelky. Dohled nad nemocnými měl pan MUDr. Šebela z Brna. Druhý lékař na nakažlivou nemoc zemřel. Nemoc si vybrala svou daň. V měsících srpnu, září a říjnu 1921 zemřelo v Lukově na úplavici 22 našich občanů a také v klášteře zemřelo několik dědečků a babiček. Koncem října a začátkem listopadu 1921 nemoc ustoupila.

V letech 1921 – 1922 vedla ústavy v Lukově řeholní sestra představena Constantia Kojecká. Od roku 1922 – 1926 byla představenou sirotčince, starobince a privátní nemocnice řeholní sestra Cyrila Pallová. V první polovině let dvacátých (20. století) se hraběnka S. Seilernová rozhodla předat dům Carolinea Svazu Charity v Olomouci. Slavnostní předání budovy se uskutečnilo v Lukově 14. září 1924. Událost dokládá dobová fotografie. 28. září 1927 o svátku sv. Václava otevřeli ve Fryštáku salesiánský ústav a zahájili pastorační činnost salesiáni Dona Bosca. Prázdná klášterní budova ve Fryštáku byla salesiánům nabídnuta olomouckým arcibiskupem ThDr. L Pračanem. P. Josef Veselý – salesián, přicházel z Fryštáku sloužit mši svatou do ústavní kaple v Lukově. V letech třicátých a čtyřicátých vypomáhal v naší farnosti. Začátkem roku 1938, před začátkem 2. světové války, se začala v Lukově stavebně upravovat uvnitř i zvenčí menší jednopatrová budova (Charitní dům z roku 1892), pod patronátem Svazu Charity v Olomouci. Stavební práce byly dokončeny roku 1939 na podzim, byla připravena k otevření. Vstupní část budovy měla vypuklý tvar, a tak byla budova nazývána „kulatina“. Místní farář P. Josef Klečka zapsal ve farní kronice:“Dne 20. listopadu 1939 posvětil Jeho milost prelát, kanovník a poslanec P. František Světlík novou útulnu neduživých žen a dívek v Lukově. Po mši svaté šel průvod do farního kostela k útulně, kde světitele uvítal místní farář P. Josef Klečka, paní Libuše Hermanová a tři sirotci. Vysocedůstojný pán světitel vysvětil budovu uvnitř i zevně.“ K bydlení zde byly přijímány jenom ženy. V těch letech jich zde bylo umístěno 30. Budova charity, nyní přestavěná byla od roku 1924 pod správou Svazu Charity v Olomouci.

Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století v Carolineu a v Charitě přebývaly řádové sestry v počtu 25 – 30. Práce měly rozděleny. Dvě se staraly o nemocné děti i dospělé, tři se pak věnovaly dětem v klášterní škole a zbytek si rozdělil práce mezi kuchyní, prádelnou, péčí o zahradu a drobné hospodářství. 1. ledna 1951 dochází v lukovských ústavech ke změně. JmNV v Gottwaldově si pronajal od Arcidiecézní charity v Olomouci budovu kláštera v Lukově na dobu 10 let. Z kláštera sester františkánek v Gottwaldově, se stěhuje do Lukova 48 dědečků a babiček. 11. listopadu 1951 byla vedoucí Domova důchodců (Carolinea) v Lukově jmenována paní Věra Skoumalová. Brzy po jejím jmenování se začíná s úpravami pokojů v budově.

V roce 1953 se do všech místností zavádí ústřední topení. V roce 1955 dochází k dalším opravám. V budově domova důchodců se vyměňují všechna okna. Hodnota díla je 326.000 Kčs. V roce 1959 byla zrušena kaple v 1. patře nad kuchyní v DD čp. 82 a místnost byla upravena jako pokoje pro nemocné a ležící. V charitním domě čp. 120 byla v 1. patře k jižní straně upravena část chdby jako kaple a místnost posvěcena. K 1. lednu 1960 byly budova Carolineum čp. 82 a charitní dům čp. 120 spojeny pod jeden název „Ústav sociální péče“ v Lukově. A také od začátku roku 1960 bylo v DD i v CHD jedno společenství řádových sester. V roce 1962 byl ustaven Okresní úřad sociální péče v Gottwaldově – Zlíně se sídlem ve Fryštáku. Název pro oba dva domovy zněl:“ Okresní ústav sociální péče Gottwaldov – Zlín se sídlem ve Fryštáku, Domov důchodců LUKOV“ V lednu 1975 došlo ke zřízení Okresních ústavů sociálních služeb a s ředitelstvím v Gottwaldově, adresa domovů pak byla:“Okresní úřad sociálních služeb Gottwaldov, Domov důchodců Lukov. V roce 1976 probíhaly úpravy charitního domu čp. 120, uvnitř i zvenčí se dělala nová fasáda. 2. února 1984 byla v DD v Lukově jmenována poslední představenou řeholní sestra Anežka Kolková. Téměř po 65 letém půsovení v DD odešly sestry Sv. Kříže z Lukova navždy. 1. ledna 1988 byl do funkce vedoucího domova jmenován pan Rostislav Čuřík. Za jeho působení došlo k asanaci budovy čp. 82 (Carolinea) do základů a k opravám dalších objektů.

Na místě budovy Carolinea byla postavena nová kolosální budova domova důchodců v Lukově. Po šesti a půlleté práci a starostech při stavbě budovy DD odchází pan Čuřík z funkce vedoucího k 30. září 1994. K 1. říjnu 1994 nastupuje do funkce ředitele pan Lubomír Egner. V roce 1998 zaniká OÚ sociálních služeb a jednotlivá zařízení získávají právní subjektivitu. Pan L. Egner končí ve funkci ředitele v únoru roku 1999. Byl vypsán konkurz na nového ředitele DD.

Od 15. dubna 1999 do 31.12.2008 je ředitelkou DD v Lukově Mgr. Jarmila Čihařová. 3. prosince 2001 se začalo s asanací bývalého charitního domu čp. 120. Za necelý rok byla postavena nová budova DD v Lukově a byla jako křídlo připojena k objektům stávajícím. Slavnostně otevřena byla 18. listopadu 2002 a den poté byla uvedena do provozu. V nové budově je 35 moderně vybavených pokojů s vlastním sociálním zařízením, dvě centrální koupelny, jídelny, klubovny, místnosti pracovní terapie, ordinace zubního lékaře, kadeřnictví a prostory pro rehabilitaci. Celkové náklady rekonstrukce činily téměř 85 miliónů korun.

Od 1.1.2009 do 31.12.2015 byla ředitelkou domova pro seniory Ing. Jiřina Neischlová. Domov se dále dovybavoval novým nábytkem na všech pokojích, byly zakoupeny elektrické polohovací postele pro všechny klienty. Důraz byl kladen na aktivizaci klientů, udělaly se nové místnosti pro aktivizaci klientů.

Od 1.1.2016 do 31.1.2025 byla ředitelkou Ing. Michaela Procházková.

Od 1.2.2025 byla ve výběrové řízení vybrána ředitelka Mgr. Eva Bartošová.